Je smutné, že je dlouhodobě technika na papíře opomíjena a zájem publika se stále ubírá spíše směrem k malbám na plátně, ale troufám si tvrdit, že pokud se tento jev v budoucnu podaří změnit, tak jedním z těch, jejichž práce bude v tomto směru hybatelem k lepšímu, je právě Nikola Čulík. Je bravurním kreslířem (studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jitky Svobodové), ale jeho bravura se v žádném případě nepovyšuje nad smysl/téma jeho díla. Proto u něj často vidíme i malé formáty precizních kreseb, které dokazují, že velké dílo nemusí být rozměrné svým formátem. I v případě této výstavy, která svým názvem poněkud demaskuje původ cyklu, tomu nebude jinak a autor diváka uvede do svého světa, v němž sugestivní ztvárnění jeho úvah, mívá občas melancholický závoj… Pokud bych měl tvorbu Nikoli Čulíka více přiblížit, či se o to alespoň pokusit, tak pro mne vždy byl a je jeho projev bytostně osobní, až intimní zpovědí. Jde o komentáře k jeho vlastnímu životu nebo životu okolnímu, ale nikdy není angažovaný v tom smyslu, že by deklamoval svůj postoj vůči věcem a situacím! Ukazuje, předkládá (a to často i surově a nevybíravě) ale nikdy nesoudí… Je to syn samoty světa.

Palladium, je ušlechtilý drahý kov šedivě bílé barvy. Vyznačuje největší reaktivitou a jeho výskyt na naší planetě je velice vzácný. I v okolním vesmíru je předpokládaný jeho výskyt uváděn přibližně jako 1 atom Palladia na 30 miliard atomů vodíku. Současně s tím je však pojem Palladium v české pop kultuře spojen zejména se jménem nákupního centra v centru Prahy, které vzniklo na půdorysu vojenských kasáren, v nichž v roce 1834 J. K. Tyl napsal text písně: Kde domov můj, která se stala později státní hymnou. S prominutím, nemohl jsem si odpustit tento možná podivný úvod, jako argument, proč výstava Mariana Pally v galerii contemporary czech art, byla pojmenována právě takto. Jeden z našich nejlepších konceptuálních umělců, performer, básník, prozaik a recesista, mi evokuje svými díly, podobně jako ono Palladium, stejně pestrou směsici pocitů a dojmů. Na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně pedagogicky působil 17 let. Jeho neotřelá invence s jakou realizuje své projekty je krásnou ukázkou toho, že dematerializované umění může mít silný účinek na diváka, aniž by ho zahltilo patosem a falešným pocitem hloubky. Umění Mariana Pally je nepoživatelné pro snoba, ale otevřený divák, který se nebere tak vážně bude z jeho akcí, performance a textů, mít vždy výsostný požitek.

V době, která fandí módním tendencím, střídajícím se v překotném tempu, lze směle tvrdit, že není snad nic bláznivějšího než se zastavit a oddat se pozorování všedních jevů či předmětů. Vladimír Véla je bezpochyby umělcem, jehož baví sledovat populární scénu pouze zpovzdálí. Jeho malířská tvorba si jde svou vlastní cestou tiché, citlivé redukce, která dokáže být měkce chvějivá i v často monumentálních rozměrech... Po studiu na Akademii výtvarných umění v ateliéru Zdeňka Berana se rozhodl absolvovat v ateliéru intermediální tvorby Milana Knižáka, což ho patrně více otevřelo, a z (do té doby) realistické malby se pomalu stala malba redukovaná na znaky a podstaty předmětnosti. Sám autor však uvádí, že se malovat – jak u něj nyní vidíme – naučil sám až po škole. Není to asi první a ani poslední případ, ale rozhodně stojí za zmínku, protože talent i odvaha, které jsou k tomu potřeba, se mnohým absolventům uměleckých škol nedostávají. Vladimírovy obrazy a kresby jsou odkazem k meditativnímu přemítaní o našem světě, jeho komponování obrazové plochy je nejblíže ke jménům umělců jako Mark Rothko, William Baziotes, William H. Holst nebo Helen Frankenthaler. Malba na jeho obrazech nesvazuje motiv, je mu spíše oděvem volným, vzdušným. Stejně tak barva, jež se na plátně potkává v omezených škálách, a to převážně tak, aby vyzněla sama o sobě v maximálním účinku plochy, kterou jí autor v obraze dovolí zaujímat.

Zabývat se otázkou, zdali je a nebo není přípustné oddělovat umělecký artefakt od jeho tvůrce, u Adama Kašpara nemusíme. V případě, že se jej odvážíme nazvat paušálně krajinářem, je třeba vzít v potaz, že tento výrok o autorovi mu v budoucnu může uškodit. Je očividné, že jeho posedlost krajinou je nebývale sytá a dovolím si tu tvrdit, že lepšího malíře krajiny v její realistické formě jsme tu dlouhá léta neměli. Ale kašparovo tvůrčí zaujetí poněkud přesahuje samotný rámec krajiny. Není tím, kdo by chtěl udivit brilancí malířské faktury, ale spíše je obdivovatel zákonitostí a principů, které ve skutečnosti stojí za vším tím, co se nám pozorovatelům jako příroda vyjevuje. Proč si myslím, že zájem o krajinu má u něj hlubší původ než jsme povětšinou schopni vidět v jeho obrazech? Zde se zpátky vracím k té otázce, zdali je možné oddělit autora a jeho dílo... měl jsem tu možnost přičichnout k oné krajině za krajinou, poznat směr autorových úvah o krajinných řádech, které ve svých konečných projevech nejsou ničím menším než řády stojící u samotného bytí a existence. V době, kdy vzniká tento text je autorovi teprve dvacet sedm let a předchozí doba, kdy studoval na Akademii výtvarných umění v Praze byla pro mnohé spolužáky i profesory tam nepochybně osvěžením, protože jen nemnoho umělců má tu schopnost přinést mezi stěny ateliéru čerstvý vzduch z lesů a hor.

Tušila Lenka Falušiová, když se jako malé děvče procházela po svém rodném Vrbně pod Pradědem, že krajina Jeseníků, v jejímž srdci se toto město nalézá, bude námětem prací, s nimiž absolvuje o několik let později Akademii výtvarných umění v Praze? Zeptejme se jí… Na každý pád studovala v ateliérech Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného, kde mohla plně rozvíjet svůj zájem o přenesení duše krajiny do plochy papíru. Lenčiny monochromatické kresby a grafiky jakoby byly notovou partiturou jesenického masivu. Autorka jejich prostřednictvím rozeznívá v jemném akcentu jehličí nebo listoví, přitom však nechává diváka uvědomit si také temnotu a nepropustnost lesních hvozdů. Rašící šrafury čar bují zevnitř a struktury pak tvoří zdánlivě chaotickou pavučinu krajek přírody, kde lze jen málo tušit člověka. Něžnost se tu snoubí se syrovostí a poctivost, kterou lze vyčíst z každého díla této mladé umělkyně, nás vábí a vybízí k pozornosti. Není důvod srovnávat… Na druhou stranu tam, kde kupříkladu francouzský umělec Bertrand Flachot potřebuje kombinovat více technik, aby dosáhl zamýšleného účinku, si Lenka Falušiová vystačí s daleko prostším výtvarným arzenálem, který však zcela přesvědčí o své síle – aneb méně je mnohdy více.

Pokud máme v případě Petra Válka užít tzv. škatulkování, kdy umělci přiřadíme na základě jeho díla konkrétní pozici na poli současné scény, tak si chtě nechtě způsobíme značné potíže. Tento výtvarník si bere na paškál cokoliv mu přijde do cesty a jeho ironickému humoru, číšícímu z každého jeho pitoreskního obrazu nebo kresby, neunikne žádný civilzační neduh nebo společenské tabu. To ovšem zdaleka není vše, protože mimo to se VAPE (jak se podepisuje) zaobírá abstraktními zvukovými produkcemi, které nechává znít z útrob roztodivných mašinek a mašin, které sestavuje a následně uvádí v život. Je to umělec-samorost. Miluje přírodu, ovšem není jen tím zarostlým podivínem z podhůří jeseníků, jak by se mohlo jevit při prvotním nahlížení jeho osoby. Vcelku neomylně odhaduje a pozoruje dění kolem a výsledkem toho je i jeho performativní role, kterou si a to s nemalým úspěchem, vytvořil na sociálních sítích, kde se v duchu své kriticky-ironické koncepce ukazuje na videích jako postava programově outsiderská a to jak co do vzhledu, tak i vystupování. De-facto YouTube performer - hovoří neexistující jazykem, který odkazuje k textům, jenž se tu a tam objevovaly a objevují jako součást jeho obrazů, kreseb nebo ilustrací. Mohli bychom zmínit i jeho básnickou miniaturu, která mu knižně vyšla nebo válkův ilustrátorský doprovod mnoha literárních děl autorů často i zvučných jmen, zkrátka a dobře, je nesmírně obtížné definovat ve smysluplné zkratce pole jeho uměleckého působení, ale za pokus to stálo.

Je autorem z předposlední generace absolventů ateliéru klasických malířských technik dnes již zesnulého prof. Zdeňka Berana, který toto studio vedl na Akademii výtvarných umění v Praze od roku 1990 do roku 2012. Ačkoliv je veřejnosti spíše známá Ožibkova figurativní tvorba na pomezí hyperrealismu, abstraktní, expresivní projev má mezi jeho díly vcelku početné zastoupení. Jako malíř narozený počátkem 80. let si prošel v období svého dospívání érou tehdy nově objevovaného graffiti art, jehož byl aktivní součástí. Odtud lze patrně vysledovat Ožibkovo tendování k velkým formátům a k barevným plochám. Sám autor uvádí, že jej k větším velikostem obrazů vedly i rozhovory s prof. Beranem, jenž byl absolventem ateliéru nástěnné a monumentální malby profesora Vladimíra Sychry na Akademii výtvarných umění a svým studentům v ateliéru toto patrně předával. Dalším inspiračním zdrojem pro abstraktní autorovu tvorbu byly bezesporu i malby asistenta ateliéru Zdeňka Berana – Pavla Holase. Ten, ačkoliv jeho malbu nazýváme jako nefigurativní, s ní stál rozhodně až na jejím konci, kde již ústí v abstrakci. Samozřejmě by nebylo těžké odpozorovat více vlivů, které formovaly prezentovaný abstraktní projev Michala Ožibka, ale ty zásadní pilíře, o které je možno se v hodnocení opřít, v případě tohoto autora jsou zřejmé.